Nedávná zkušenost s mojí “společností”, jež se měla brzy stát perspektivní, mne přivedla na rozcestí. Stály proti sobě dvě strany mince – první je zisk, pracovní zkušenost, má vlastní komunita lidí, jakou jsem si vždy přál mít, ale také šílená zodpovědnost a díky pracovnímu nasazení i omezení vztahů s okolím a odtržení od všedního světa. Měl jsem na výběr mezi vlastní téměř-firmou a normálním životem. A zásadní otázka, kterou je třeba si klást, – což jsem neudělal – je, zda-li jsme ochotni potencionálnímu úspěchu, obětovat prakticky vše, co doposud máme.
Ještě do nedávna jsem trpěl představou, že je třeba dobýt svět v 18ti letech, jestli i to není pozdě a být na špici, první v řadě. Zajistit si dostatek zkušeností, peněz a znalostí pro budoucí práci, která bude moji rodinu živit. Jenže jak jsem naznačil v prvním odstavci, profesní růst s sebou nese nemalé problémy, které mohou zničit šanci na opravdový pozdější vývoj. Bolest zad, ztráta okolních vztahů, objektivity, racionálního úhlu pohledu a odtržení od světa. Možná vám tyto slova přijdou být poněkud abstraktní… Zkuste si představit perspektivního osmnáctiletého studenta, který se opravdu zakousne do své práce, ve které vidí celý svět. Mění se. Holka ho nechá – není divu – nedokáže se soustředit na nic jiného, mluví jen o práci, nemá čas, jen spoustu starostí, kterým ostatní nerozumí. S rodinou přestává komunikovat, neboť ho zdržuje, stejně tak celé jeho okolí. Být na špici znamená být osamělý, snad i trochu zatrpklý a skeptický a v neposlední řadě vždy nepochopen.
Byl jsem nadutý, ješitný a hloupý, když jsem se domníval, že běžná manuální práce – jež zvládá i chobotnice – není pro mne cennou zkušeností. Au contraire! Pokud pracujete s normálními “makáči” a obzvláště stojíte-li v hierarchii nad nimi, je zapotřebí je dobře znát; jak myslí, díky čemu se jejich názory a postoje utváří, jak oni sami pracují s podřízenými, jaká si stanovují pravidla, co přesně jejich práce obnáší a rovněž být schopný jejich práci také vykonávat, což v určitých případech samozřejmě žádoucí není. Není nutné umět vykonávat práci dělníka do posledního detailu, ale být schopen si vytvořit odpovídající představu o jeho práci, společenské situaci a dalších aspektech jeho života. A tuto představu je velice těžké si utvořit a priori. Spolupracovníky nejlépe poznáte v šatně nebo po šichtě na pivu. Až potom je začnete chápat a až potom s nimi můžete efektivně pracovat ke spokojenosti obou stran.
A nyní se dostáváme k pointě. Normální svět bez notebooků, diářů a vizitek obsahuje naprosto základní potřebné zkušenosti a informace, bez kterých je dosáhnout čehokoli “vyššího” prakticky nemožné. A proto jsem s tím sekl, nebyl jsem připraven. Na velké projekty a velké práce bude čas později, až budu lépe vybaven a budu o něco silnější. Potřeba času na dosáhnutí cíle je stále stejná, přidáte-li do jedné misky, musíte ubrat z druhé. Ale někdy to prostě není ani v nejmenším výhodné. Jsou tací, kteří ve dvaceti dosáhli prakticky všeho, ale stejně bych oponoval. Něco jim zase chybí – normální život.
Byl, jsem a ještě dlouho budu hlupák, totiž ani tohle nelze obejít. Okolí a především média vyvolávají falešný pocit, že je třeba všechno honem, rychleji a rychleji, se stále se zvyšujícím tempem. Ne, akorát zblbnem. Možná, že ne každý si tuto volbu uvědomuje, ale každý ji má. Trochu mě trápí to, jak bezmyšlenkovitě se lidé ženou za slovem úspěch, byť sami si nejsou jisti, co to vlastně znamená. Nemají příliš na výběr, buď budou v největší skupině “je mi to jedno” nebo se přidají do menší skupiny “budu se hnát za úspěchem”, což mnohem lépe zní.
Na jednu stranu je mi líto, že jsem neuskutečnil, co jsem zamýšlel a neviděl ovoce své opět nedodělané práce, ale na druhou stranu je to dobře. Potřeboval jsem otevřít oči a mám velké štěstí, že mám kolem sebe stále ty, kteří to pro mne udělají a propíchnou mi balónek iluzí a krásných představ. No jo, zas o ideál míň.
PHATE
Komentáře:
(10) k článku Jak jsem chtěl dobýt svět
Vložit komentář
Datum: 12 Jul 2010
Čas: 8:50 am
Hmm.. nezbyva nez gratulovat. Dost lidi je v tom totiz tak hluboko, ze by vubec nepochopili, o cem mluvite.
Datum: 12 Jul 2010
Čas: 10:29 am
To je to co mě mrzí, snaží se všeho dosáhnout příliš rychle, ale co budou dělat, až toho dosáhnou? Koupí si další jachtu? To ale většinu lidí nakonec nenaplní…
Asi proto je mnoho sebevražd z vyšších vrstev, příliš připomínají Pečorina.
Hrdinové naší doby.
PHATE
Datum: 12 Jul 2010
Čas: 11:01 am
Bezpochyb zaujimavy clanok, postaveny na osobnych skusenostiach, bez prikras.Suhlasim ze je uspech uvedomit si kde ma clovek limit,co by ho mohlo na ukor jeho snahy obrat o nieco ine v jeho zivote.Na druhu stranu si vsak myslim ze je uzasne ak vie niekto ist cielavedome za svojim cielom, obzvlast pokial mysli nielen na svoj posun,ale aj na posun druhych.
Datum: 14 Jul 2010
Čas: 2:38 pm
Fíha, dost se v tom článku vidím. Zajímavý, že jsi dal na první místo bolest zad. Zrovna posledních pár dnů to cítím při dlouhodobým sezení a docela mě to otravuje.
Teď se sám ponořuju do práce, která mě žere vlastně celej den. Nevadí mi to, makám 6 hodin na pc, pak pár hodin doma, večer zase pc. Normálně bych to tak nehrotil, ale teď je to fakt potřeba, tak se klidně izoluju :/
Datum: 14 Jul 2010
Čas: 3:00 pm
Bolest zad je na prvním místě záměrně, byť pořadí příliš velkou důležitost nedávám.
Vzhledem k tomu, že dalších 50 let bude většina z nás v práci prakticky jen sedět, co budeme dělat až nás za 10 let budou bolet záda tak, že nebudeme schopni pracovat?
V našem věku se organismus stále vyvíjí a co si nevybudujeme teď už nedoženeme. A trávit za stolem víc času než je nutné je nezodpovědnost vůči sobě a okolí.
PHATE
Datum: 14 Jul 2010
Čas: 5:35 pm
O tomhle poslední dobou také přemýšlím, něco na tom bude… ale už jsem si asi příliš zvykl na pohodlí toho mít na pivo a úplně se proto na práci vykašlat nemůžu a asi ani nechci.
Je také pravda, že dnešní touha po úspěchu je přeceňovaná a lidé si neuvědomují, že existují i jiné úspěchy než materiální. Člověk by měl žít především tak, aby se cítil dobře, aby dělal to co ho baví, aby myslel i na ostatní a věnoval čas také sám sobě. Věřím, že pokud se podobných zásad bude držet, dost pravděpodobně s nimi přijde i onen finanční úspěch.
Datum: 18 Jul 2010
Čas: 12:59 pm
Taky jsem si uvědomil, že mám ještě čas. A zároveň “nejsem připravený” se do něčeho natvrdo pustit – protože nevím do čeho. Vyústilo to v to, že jsem skončil v práci a od září jdu na VŠ – ne snad proto, že bych věřil, že mě nějaký titul skutečně v něčem pomůže, ale proto, abych si “koupil čas”. Čas přijít na to, co chci a jakým směrem se vydat.
Ti rádoby “úspěšní” věnují dvě třetiny života tomu dostat se nahoru, zajistit si majetek, trvalý příjem a pocit toho, že “jsem za vodou”. Věnují tomu dvacet až třicet let života a když toho konečně dosáhnou, tak se nic nezmění. Žádný samospásný pocit uspokojení z vlastní existence se nedostaví (překvapivě). A čekárny psychologických ambulancí a linky pro sebevrahy mají narváno.
Paradoxem je, že jsme se k téhle lži dostali od jiné lži (křesťanství). Změna společnosti z té, která tu byla před pár stovkami let na tu, která je tu nyní, přinesla pouze ekonomický blahobyt. Což sice je určitý krok kupředu, ale přináší sebou zároveň destruktivní iluzi v podobě toho, že právě ten blahobyt něco řeší – neřeší.
Osobně si myslím, že nic jako spokojenost neexistuje – rozhodně ne spokojenost, které by bylo možno dosáhnout na základě toho, čemu se říká “společenský úspěch”.
Datum: 18 Jul 2010
Čas: 8:34 pm
Ano, myslím, že je to přesně jak říkáš. Spokojenost ovšem existuje, ale na základě zcela jiných hodnot. Myslím, že spokojenost bude další moje téma.
Mimochodem přeji hodně štěstí na VŠ!
PHATE
Datum: 29 Jul 2010
Čas: 12:11 am
Slušně si popsal i mou situaci, svým způsobem ucelil a ujasnil. Vybral jsem si nejistý úspěch, jak to tak čtu, už od 14.roku života.
Často jsem pochyboval, jestli onen svět bez notebooků, diářů a vizitek, není lepší žít. Ne, není. A jestli ano, tak opět za vidinou úspěchu ve svém uzavřeném a nepochopeném projektu a honbou za slávou, kterou snad jednou někdo pochopí.
Datum: 29 Jul 2010
Čas: 9:39 am
Komodor: Říkáš, že když budeš žít normálním životem, ženeš se za slávou?
Snažil jsem se ukázat na to, že život velké části mladých se neubírá zcela správným směrem. A to i v případě, že opravdu chtějí dosáhnout svého cílu.
1) Pochopí, že cíl nenajdou
2) Pochopí, že zničili sami sebe ještě před hlavní částí produktivního věku
3) Pochopí, že jsou ochuzeni o normální rodinný nám přirozený život a dokonce i o zkušenosti s tímto životem spojený, který je potřebný i po profesní stránce
Každému jeho nebe.
PHATE