“Za pomoci počítače je možné spáchat téměř jakýkoliv zločin. S počítačem můžete dokonce i zabít člověka.”

důstojník losangeleské policie

“Kdyby se vám někdy zdálo, že váš harddisk vydává nepřirozené zvuky, že vaše grafika není zcela v pořádku nebo že vaše myš nereaguje stejně citlivě jako dřív, nelekejte se. Je to jen váš subjektivní pocit a nehrozí vám žádné nebezpečí. Pravděpodobně.”

Tohle je knížka, co pro mě hodně znamená. V hodně věcech mě změnila. Nevím jestli bych řekl, že je to moje nejoblíbenější knížka, ale rozhodně mi žádná jiná není tak blízká. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že je to pitomost (možná trochu, pro rejpaly), ale zdaleka tomu tak není. Jsou tam zachovány principy spousty věcí… Taky je to jediná 450ti stránková knížka, co jsem přelouskl asi za 33 hodin. Kniha napínavá od první věty do  poslední…

Děj se odehrává v počítačovém ráji Silicon Valley. Geniální hacker, který vystupuje jako PHATE, se rozhodne vraždit lidi pomocí jedné MUDovsé hry s názvem Acces. V ní má hráč za úkol zavraždit v určitém časovém limitu co njevětší počet lidí – tedy ostatních hráčů. Čím větší překážky při tom překoná (např. osobní stráž), tím více mu to vynese bodů. Musí se ovšem ke své objeti dostat tak blízko, aby ji mohl usmrtit nožem přesnou ránou do srdce. Jenomže on zkusí její “reálnou verzi” a jeden ze způsobů jak se k této sobě dostat, je pomocí velmi důmyslného sociálního inženýrství. Vymyslel tedy geniálního démona s názvem TRAPDOOR, který proniká jeho obětem do počítače a útočník si tak může z jejich počítačů stáhnou naprosto cokoliv… Oddělení počítačocvé kriminality (OPK) je naprosto bezradné, a proto se rozhodnou požádat o pomoc hackera, který je stejně zběhlý v hackingu a phreakingu, jako jeho “soupeř” – Waytta Gilletta. Ten je však však ve výkonu trestu za dešifrování programu Standartu 12, který používá ministerstvo obrany. Po pár domluvách však se spoluprací souhlasí a vydává se ve společnosti policie za stopami počítačového šílence, který se mezitím chystá na další vraždu…

Přidávám odkazy na stáhnutí ebooku v .pdf a .txt.

•   Modrá sféra (1.6 MiB, 658 hits)

•   Modrá sféra txt (733.7 KiB, 342 hits)

Tady je jedna z mých oblíbených pasáží:

“Pane Hollowayi, posloucháte nás? Jste vůbec myšlenkami s námi…? Pane Hollowayi!”
“Ha?”
“Ha’? Jaképak ,ha’? To má být odpověď uctivého studenta? Žádal jsem vás už dvakrát o odpověď na otázku, a vy jen sedíte a zíráte z okna. Pokud nebudete dělat domácí úkoly, budete mít velké prob…”
“A jak zněla ta otázka?”
“Neskákejte mi do řeči, mladý muži. Pokud nebudete dělat domácí úkoly, budete mít značné problémy. Víte, kolik přičinlivých studentů čeká na možnost studovat na této škole? Vy samozřejmě nečekáte na nic a je vám to úplně jedno. Četl jste vůbec domácí úkol?”
“Ani ne.”
“Ani ne.’ Aha. Tak tedy, otázka zní: Definujte osmičkovou číselnou soustavu a uveďte decimální ekvivalent čísel 05726 a 12438 zapsaných v osmičkové soustavě. Ovšem proč chcete znát otázku, když jste ani nečetl
domácí úkol? Nemůžete přece odpovídat na…”
“Osmičková soustava je číselná soustava s osmi číslicemi -podobné jako desítková soustava používá deset číslic a dvojková dvě.”
“Takže jste si z kanálu Discovery přece jen něco zapamatoval, pane Hollowayi.”
“Ne, já…”
“Pokud toho tolik znáte, tak co kdybyste předstoupil před tabuli a pokusil se nám ta čísla převést? K tabuli, rychle!”
“Já si to nepotřebuji psát. Osmičková číslice 05726 dává po převedení do desítkové soustavy 3030. U druhého čísla jste udělal chybu -12438 nepatří do osmičkové soustavy. V té totiž není číslice osm, ale jen čísliceod nuly do sedmičky.”
“Já neudělal chybu. Byl to chyták. Abych zjistil, jestli studenti dávají pozor.”
“Když myslíte…”
“No dobrá, pane Hollowayi, půjdeme raději k panu řediteli.”
Phate nyní seděl v pracovně svého domu v Los Altos, poslouchal cédéčko s Jamesem Earlem Jonesem v roli Othella, procházel se po souborech mladé postavy jménem Jamie Turner a plánoval večerní návštěvu saintfranciské akademie.

Myšlenky na mladého studenta v něm však vyvolaly vzpomínky na vlastní akademickou minulost -například tuto nepříjemnou vzpomínku na hodinu matematiky v prvním ročníku. Phateovo studium probíhalo zpočátku tak, jak se dalo předpokládat -v prvním pololetí měl samé jedničky. Na jaře se mu však známky zhoršily na čtyřkyaž pětky. Bylo to dáno tím, že v prvních třech nebo čtyřech měsících ještě
dokázal překousnout nudu při vyučování, ale pak mu začala připadat únavná i samotná přítomnost ve škole, takže většinu druhého pololetí jednoduše zameškal. Rodiče ho pak dali přeložit na jinou školu a celý proces se opakoval znovu. Pane Hollowayi, jste myšlenkami s námi? Právě toto byl po celou dobu Phateův největší problém. Ne, v podstatě nebyl nikdy myšlenkami s nikým, protože byl celé světelné roky před ostatními. Učitelé i výchovní poradci s ním zkoušeli všechno možné. Zařazovali ho do tříd pro nadané žáky, přihlašovali ho na pokročilé programy pro tyto žáky, ale ani ty nedokázaly vzbudit jeho zájem. A když se Phate začal nudit, změnil se v sadistického a zlomyslného despotu. Jeho učitelé -tak jako nebohý pan Cummings, který ho vyučoval matematiku a stal se smutným hrdinou scénky s osmičkovou soustavou -ho
raději přestali vyvolávat, protože se báli, že se bude vysmívat jejich duševní omezenosti i jim samotným.
Po několika letech snažení to jeho rodiče -oba výzkumní pracovníci v podstatě vzdali. Jelikož měli sami spoustu práce (otec pracoval jako elektroinženýr a matka jako chemička u jedné kosmetické firmy), velice
rádi svěřili syna specialistům na volný čas, čímž získali několik drahocenných hodin navíc pro vlastní kariéru. Nakonec začali uplácet o dva roky staršího Phateova bratra Richarda, aby svého sourozence zaměstnával -což obvykle znamenalo, že ho Richard v deset hodin ráno vysadil na promenádě v Atlantic City před hracími automaty nebo u nedalekého nákupního centra se stovkou dolarů ve čtvrťácích a o dvanáct hodin později si ho přijel vyzvednout. A pokud jde o Phateovy spolužáky… Samozřejmě se jim zprotivil hned při prvním seznámení. Byl pro ně “Mozkoun”, byl pro ně “Velká hlava”, byl pro ně “pan Wizard”. Už od začátku školního roku se mu zdaleka vyhýbali a postupem času se mu začali posmívat a nelítostně ho urážet. (Alespoň se ho nikdo neobtěžoval bít, protože jak pravil jeden fotbalista:
“I pitomá holka by z něj vymlátila duši. Já se s ním špinit nebudu.”) A tak aby nesmírný tlak v jeho zběsile kolotajícím mozku nakonec nevybuchl a nerozmetal ho na kusy, trávil Phate stále více času na jediném místě, které ho dosud uchvacovalo: v modré sféře. A jelikož máma s tátou synovi milerádi zaplatili kdeco, jen aby se mu nemuseli věnovat, měl Phate vždy nejlepší osobní počítač na trhu. Běžný školní den u něj obvykle probíhal tak, že nějak přetrpěl vyučování, ve tři hodiny odpoledne vyrazil domů a okamžitě zmizel ve svém pokoji, aby se napojil na některou diskusní skupinu, naboural se do ústředny telefonní společnosti nebo pronikl do počítačů Národní vědecké nadace, Střediska pro kontrolu nemocí, Pentagonu, Los Alamos, Harvardovy univerzity či CERNu. Jeho rodiče si mohli vybrat, jestli každý měsíc uhradí osmisetdolarový účet za telefon, nebo jestli se raději budou každý den vracet dříve z práce a absolvují nekonečnou řadu schůzek s učiteli a výchovnými poradci -a oba dali jednoznačně přednost placení složenek telefonní společnosti New Jersey Bell. Ipřesto bylo očividné, že to jde s chlapcem stále z kopce -soudě podle jeho rostoucí uzavřenosti a prudkých výbuchů vzteku, kdykoliv nebyl na síti. Než ovšem klesl až na dno a “udělal Sokrata” pomocí chytrého jedu, jehož recept si stáhl ze sítě, stalo se něco zvláštního.
Šestnáctiletý Phate náhodou narazil na MUD, kde lidé hráli jakousi hru ze středověku -rytíři pátrali po kouzelném meči nebo prstenu a tak podobně. Phate průběh hry chvíli sledoval a pak nesměle vyťukal na obrazovku:

“Můžu si zahrát taky?”

Jeden z ostřílených hráčů ho vřele přivítal a pak se zeptal: “Kým bys chtěl být?” Mladý Jon se rozhodl, že bude rytířem, a spolu se skupinou bratříšťastně vyrazil na výpravu, při níž následujících osm hodin zabíjel mořské obludy, draky a nepřátelská vojska. Když se pak v noci odhlásil a lehl si do postele, nemohl se zbavit myšlenek na tento pozoruhodný den. Uvědomil si, že nemusí být Velkou hlavou, že vůbec nemusí být vysmívaným panem Wizardem. Celý den byl rytířem v pohádkové zemi Cyranie a cítil se
šťastný. Třeba může být někým jiným i ve skutečném světě. Kým bys chtěl být? Hned na druhý den se ve škole zapsal na mimoškolní činnost, což ještě ikdy předtím neučinil. Vybral si dramatický kroužek. Zanedlouho zjistil, že má na herectví přirozený talent. Jeho postavení na škole sice činnost v kroužku nezměnila -mezi Jonem a učiteli i Jonem a spolužáky již bylo v té době příliš mnoho zlé krve -, ale Jonovi to bylo jedno. Měl plán. Na konci školního roku požádal rodiče, zda by ho nemohli dát před předposledním ročníkem ještě jednou přeložit na jinou školu. A protože prohlásil, že se o všechny formality postará sám, takže se přeložení nijak nedotkne jejich zaneprázdněných životů, oba rodiče souhlasili.

Týž rok na podzim se mezi dychtivými studenty, kteří se přihlásili na Střední školu Thomase Jeffersona pro nadané žáky, objevil mimořádně dychtivý mladík jménem Jon Patrick Holloway. Učitelé i výchovní poradci zkoumali dokumentaci, kterou jim e-mailem zaslaly všechny Hollowayovy předchozí školy -podle přepisů
dokumentů dosahoval Holloway již od mateřské školy prúměrného prospěchu jedna celá pět a nadšené zprávy výchovných poradců hovořily o velmi přizpůsobivém a společenském dítěti, které zaznamenalo vynikající výsledky v umisťovacích testech. Nechyběla ani řada doporučujících dopisů od předchozích učitelů. Rovněž osobní pohovor se zdvořilým mladým mužem, který oslňoval bezovými kalhotami, šmolkově modrou košilí a tmavě modrým sportovním sakem, dopadl nadmíru dobře a Jon Patrick Holloway byl srdečně přivítán na nové škole. Chlapec vždy řádně plnil domácí úkoly a jen zřídkakdy vynechal nějakou hodinu. Jeho studijní výsledky se neustále pohybovaly mezi jedničkou a dvojkou -stejně jako u většiny ostatních studentů školy Toma Jeffersona.
Kromě toho Jon přičinlivě posiloval a dělal několik sportů. Sedával na travnatém vršku za školou, kde se scházela školní parta, pokradmu kouřil a utahoval si ze šprtů i z propadlíků. Chodil s dívkami, navštěvoval taneční, spoluorganizoval schůzky absolventů. Stejně jako všichni ostatní. Seděl v kuchyni u Susan Coyneové, šmátral jí pod halenkou a vychutnával si její objetí. Pozval k sobě Billyho Pickforda, nasedli do otcovy corvetty, vyrazili na dálnici, vytáhli z auta sto šedesát a uháněli zpátky domů, kde pak rozebrali a vynulovali tachometr. Byl tak trochu šťastný, tak trochu mrzutý a tak trochu nespoutaný.
Stejně jako všichni ostatní.
Díky sociálnímu inženýrství se sedmnáctiletý Jon Holloway proměnil v jednoho z nejnormálnějších a nejoblíbenějších kluků na škole. Byl tak oblíbený, že pohřeb jeho rodičů a bratra zaznamenal jednu
z nejvyšších účastí v dějinách malého městečka ve státě New Jersey, kde s rodinou bydlel. (Přátelé i příbuzní pokládali za nevýslovné štěstí, že onoho časného sobotního rána, kdy si tragický výbuch plynu v domě vyžádal životy všech ostatních členů rodiny, byl právě Jon čirou náhodou s počítačem v servisu.) Kdykoliv se Jon Holloway ohlédl za svým životem, dospěl k závěru, že ho Bůh i rodiče zmrvili tak, že jedinou možností přežít bylo dívat se na život jako na MUDovskou hru.
A on ji teď znovu hrál.
Kým bys chtěl být?

•