Ať to byl kdokoli, docela to vystihl: “Aby triumfovalo zlo, stačí dělat jediné – nedělat nic.”

Svoboda je nevděčná. Je to náš nekonečný cíl, naše záminka pro dosažení jiných cílů, náš nepřítel i naše opium. Bereme ji za nedílnou součást našich životů, přijde nám být standardním prvkem života; přejídáme se jak chceme, nadáváme komu chceme, kritizujeme všechno a všechny a tak trochu nevíme kudy jít, neboť nám nikdo neukáže cestu (paradoxně jako svobodní vyžadujeme vůdce). A někdy mám pocit, že jsme každým dnem opilejší a opilejší a nabýváme dojmu, že svoboda je konstanta, kterou nám nikdo nemůže vzít, a tak ztrácíme na pozornosti. A najednou svoboda není věc nejvyšší důležitosti, to za co bojovali, umírali, pracovali a rvali se naši předkové nemá prakticky žádnou hodnotu.

Trochu mi to připomíná Orwella a jeho “Svoboda je otroctví“.  Svoboda, a v tomto smyslu myslím právě demokracii, má svoji hlavní nevýhodu zakotvenou uvnitř sebe sama – rozhoduje většina dle svého úsudku či dle postoje ostatních. Netvrdím, že demokracie je špatnou cestou, ale asi bych – tak na půl – oponoval Churchillovi, který tvrdil, že nikdo nic lepšího dosud nevymyslel. Docela by mne zajímalo jak by mohla vypadat absolutní monarchie v dnešní době, kdy veškerá moc je soustředěna v rukou panovníka. Jistě, ježí se vám srst, ale dejme tomu, že bychom dostali na trůn osvíceného monarchu s mocí věci doopravdy měnit. Samozřejmě, je to idealismus. Jedna osoba nikdy nemůže být zcela sama neovlivněna ostatními. Pokud se monarchie do dnešní doby uchovala, většinou má formu konstituční monarchie a jsou k tomu patrně rozumné důvody, nicméně i tak vidím v monarchii možnou cestu.

„Chovám bláhovou naději, že za tři miliony let, co jsme pryč, lidstvo přestalo válčit, vyléčilo všechny choroby a podařilo se mu zjednodušit formulář daňového přiznání.“

z Červeného trpaslíka

To, čeho se obávám, je degenerace, přicházející s pokrokem. Přestáváme řešit důležité, ukolébáváme se představami a začínáme být odtrženi od skutečnosti. Chováme se pak v rámci námi utvořených hranic, které jsou často až přehnaně kultivované a sofistikované. Typickým příkladem je např. byrokracie. Bereme přehnané ohledy na zbytečnosti, na druhotné jevy a zapomínáme na ty primární. A nazýváme věci jinak než jak se doopravdy jmenují…

Velice dobře to vystihl Nietzsche, který věk (alespoň myslím) rozdělil do tří fází. První je věk velblouda, tvrdého poddajného dříče, druhý je věk lva, revoltujícího vůči všem a všemu a třetí je věk dítěte, které chce být baveno a nestará se o nic. Možná, že by se tato teorie dala aplikovat i na životní etapy demokracie…

Občas mě přemáhá skepse, ale nemyslím, že je to tak správně. Pokud se na náš stát a Evropu jako takovou podívám s odstupem, myslím, že navzdory drobným problémům, se věci vyvíjejí celkově dobře. Co myslíte? Hrozí nám další pád říše římské?

•